Dne 2.8.2008 jsem oslavil své sedmé duchovní narozeniny. Vzpomínám si, jako by to bylo dnes, jak jsem stál před výzvou rozhodnout se pro Krista. Přijel jsem na akci jménem Kristfest (jenom proto, že jsem dal slib mému kamarádovi, jinak bych vůbec nepřijel), poslouchal kázání jednoho zahraničního kazatele a v duchu jsem si říkal: „Jak to bude se mnou v životě dál, já nevím, já fakt nevím“. Této události předcházel dlouhý rok, kdy jsem již věděl, že Bůh existuje, ale současně se moje představa o životě neslučovala s křesťanským způsobem života. Nechtěl jsem se vzdát některých pro mě velmi důležitých věcí.

Sedím ve stanu, poslouchám kazatele, který dává výzvu, jestli se chce někdo rozhodnout pro Krista. Váhám, ale nakonec reaguji. Zvednu se, stoupnu si do pozadí stanu a přemýšlím. V hlavě mi zní: „Já nevím“. Nestojím sám, ale desítky mladých lidí. Kazatel se odebírá z pódia a zdá se, že někoho hledá. Mé myšlenky se točí stále ve stejném kruhu: „Nevím, prostě nevím“. Přichází ke mně a říká: „Neříkej, že nevíš. Bůh ti říká, neříkej, že nevíš. Rozhodni se“. V tento moment se mi připomněly všechny mé zkušenosti, které jsem prožil s Bohem, všechny informace, které jsem slyšel. A rozhodl jsem se: „I když nevím, co bude víra přesně obnášet pro můj život, i když netuším, jestli vůbec budu schopný setrvat ve víře, rozhoduji se nastoupit na cestu víry.“

Čas od času mě v životě provází stejné myšlenky jako tehdy: „ Já nevím“. Stejné to bylo v případě, když po mě Pán Bůh chtěl, abych nastoupil na biblickou školu v Kolíně, kde mi přichystal naprosto skvělou ženu, a obdobným způsobem jsem nevěděl, jestli mám přijmout výzvu jít sloužit do střediska Teen Challenge ve Šluknově. Vznikla zde potřeba – jeden z pracovníků odešel a bylo ho třeba nahradit. Intenzivně jsem se modlil, ale nikdy nepřišlo nadpřirozené zjevení. Logika říkala, jestli chceš sloužit, tak běž. V srdci jsem neměl nepokoj. A tak jsem se s těžkým srdcem rozhodl, opustil poměrně lukrativní zaměstnání a pokračoval v cestě víry. Začátky nebyly vůbec snadné, tak jako nikde. To, že si mě studenti pletli se studentem a byli udiveni, že jsem pracovník, časem jsem rozdýchal. „A co mám zde vlastně dělat?“, zeptal jsem se vedoucího střediska.  Odpověděl: „Dělej poradenství“. „No dobře a jak se to dělá?“. „Prostě mluv se studenty“. Tak jsem to začal dělat. A dělám to i dnes, s tím, že mám již tříleté zkušenosti. Ale nikdy by mě nenapadlo, že takto budu sloužit.

Izajáš 40:31 Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. Cesta, kterou jsem nastoupil, má své pestré momenty. Někdy se duchovně vznáším jako orel, který se nemusí vůbec namáhat, když chytne proud vzduchu (někdy si připadám jako kolibřík, který těmi křídly plácá 70x za sekundu), jindy běžím dlouhé vzdálenosti, aby se věci hýbly, někdy prostě vezmu svůj kříž, a jdu krok za krokem, abych nestál. To proto, že mám naději, že Pán Bůh je dobrotivý a všechno napomáhá k dobrému.