Už pár dní vím, že bych se měla podělit o své zkušenosti ze života s Bohem, jen nějak pořád nemůžu najít čas, abych sedla k počítači a psala. Ale dneska nám odjel taťka do Těšína na seminář, obě holky jsou ve škole a Matýsek spí, tak co s tím začít teď?

Jak už zřejmě víte, Pán nám s Jurou požehnal v dubnu úžasným miminkem, kterému jsme proto dali jméno Matěj (dar Boží). Už víc než rok jsem prožívala opravdu klidné období (jestli se tomu tak dá s mým mužem říkat J) a myslela jsem si, že to tak půjde dál. Ale ouha – měsíc po porodu mě jednou ráno začaly pobolívat záda a do večera se to rozjelo takovým způsobem, že jsem si už nemohla ani lehnout. Nakonec trvalo pět týdnů, než se mi trochu ulevilo. Během té doby jsem skoro nespala a dvakrát skončila v nemocnici, když jsem bolestí přestala chodit.

        Neprožila jsem žádné zázračné uzdravení. Prostě jsem si jednou ráno uvědomila, že necítím žádnou stálou bolest jako předtím. Od té doby se mnohé zlepšilo, už zvládnu opatrně všechny domácí práce i péči o Matěje, jen musím každý den cvičit a po ránu rozhýbat ztuhlé kosti. Už unesu našeho osmi a půl kilového drobečka i s autosedačkou, a to jsem měla po návratu z nemocnice problém uzvednout talíř s jídlem. Přesto vím, že Bůh byl po celou tu dobu se mnou a že mě nenechával trpět jen tak pro nic za nic. Vím, že mě učil trpělivosti a vytrvalosti v modlitbách. Učil mě věřit Mu a chválit Ho, i když žádný důvod k jásání nemám. Učil mě taky mluvit s cizími lidmi – o Něm, i jen tak povzbudit, potěšit, přestože jsem uzavřená a v podstatě bych mluvit ani nepotřebovala. A povzbuzovalo mě, kolik známých i neznámých lidí se za mě modlí.

        No, tak úplně bez zázraků to nebylo. Párkrát během té doby jsem se cítila úplně na dně a modlila se za nějaké povzbuzení, měla jsem pocit, že Boží hlas neslyším. A nikdy netrvalo víc než minutu, než mi někdo zavolal nebo poslal SMS. Uvědomila jsem si to, když se to stalo potřetí, a byla to pro mě pořádná pecka. Bůh je věrný a neopouští a že Ho zrovna nevidím, neznamená, že se mnou není. Ale nejúžasnější bylo, že jsem mohla po třech týdnech znovu začít kojit Matýska, přestože jsem v nemocnici vůbec neměla sílu na nějaké odstříkávání mléka, přestože mě doktoři utěšovali, ať se nestresuju, protože už to zřejmě nepůjde…

        Chtěla bych poděkovat vám, kteří jste se za mě modlili, vaše modlitby mě nesly, když mi docházely síly. A i když ještě pořád Bohu děkuju za každý den bez bolesti a modlím se, abych už nic takového nemusela znovu prožít, jsem přesto vděčná za tu tvrdou zkoušku. Nevím sice přesně, proč se to stalo, ale naprosto jistě vím, že ON ví…

Míla Camfrlová