Víte, nikdy by mě nenapadlo (ani ve snu), že jednoho dne bych mohl pomáhat lidem, kteří mají problém se závislostí. Dne 31.8. 2001 po dlouhém přemýšlení a osobní zkušenosti s Kristem, jsem se rozhodl vydat na cestu víry. Nevěděl jsem, co bude, jak bude, jenom veděl, že Bůh je dobrý a má pro mě nějaký plán

Vzhledem k tomu, že jsem uměl nic a nebyl dobrý v ničem, předpokládal jsem, že Bůh neučiní nic moc speciálního. Vlastně jsem se jednoho dne smířil s tím, že nic nebude. Můj sen činit něco důležitého  byl rozbit jako zrcadlo. Zpetně vidím, že to bylo důležité - bez toho bych nemohl dělat to, k čemu mě Bůh povolal a co má v jeho očích význam - pomáhat těm, kteří nemají hodnotu v očích tohoto světa.

Vzpomínám si na den, kdy mi byla nabídnuta tato možnost. První myšlenky, které mi přicházely na mysl, byly: "vždyť jsi mladý, co tam budeš dělat, co jim chceš říkat, to není pro tebe...". Po dlouhém boji, modlitbě a povzbuzování ze strany mého přítele jsem nabyl vnitřního přesvědčení, že do toho jdu. Ukončil jsem poměrně zajímavé  zaměstnání (tehdy mi bylo hodně úzko) a nastoupil. První dny byly velice nepříjemné. Někteří klienti si mysleli, že jsem jedním z nich. Když jim říkám: "jsem nový pracovník", moc tomu nevěřili. Nedivím se, být na jejich místě, také bych nevěřil. A tak to celé začalo, v tlaku a stresu, ale s vědomím, že to je moje místo, že Bůh za mnou stojí. Dnes, po dvou letech ve středisku, když se ohlédnu, se již usmívám. Hodně se změnilo, i já měl možnost ovlivnit mnohé. A proto, udělá-li člověk první krok víry, i když začne tonout, Bůh ho zachrání.

Totéž platí i se závislým. Víte, když se s ním bavím a vidím, že volá o pomoc, že chce ven z otroctví, ale je tak zaháčkován, že to nejde, není možné nemít s ním soucit, nenabídnout mu pomocnou ruku a nesnažit se udělat maximum pro jeho svobodu. A Bůh, ten se k tomu přiznává.

=David Láník=